literárněvědné knihovny
Informations de biographie/de historiographie: Literárněvědné knihovny v sobě zahrnují publikace zabývající se studiem literatury, procesem literární tvorby, literární historií a teorií nebo textovou kritikou. Počáteční zájem o literární tvorbu byl ve starověku spojen s rétorikou, poezií a dramatem. Proto jsou v prvních literárněvědných knihovnách vedle Aristotelovy Poetiky, která byla jedním z prvních děl věnujících se literární tvorbě, stála na počátku literární kritiky a literární teorie, zařazeny např. spisy Marca Tullia Cicerona. Samotná literární věda se konstituuje v novověku, nejenže se vyčlenila jako samostatná vědní disciplína z rétoriky, poetiky, filologie či filozofie, ale také se zásadně proměnila struktura literárních žánrů a literární tvorbě začala být věnována větší pozornost. Ve specializovaných literárněvědných knihovnách se nacházejí literárněvědné práce, textologické práce, filologická díla, první i kritická vydání děl, monografie o autorech, teoretické a obecné literárně historické práce nebo bibliografie. Protože literární věda zkoumá literaturu v širokém společenském kontextu, bývá součástí fondu literárněvědných knihoven rovněž encyklopedická či slovníková literatura (encyklopedie, literární slovníky, jazykové slovníky) nebo základní díla ze společenskovědních oborů.
Références bibliographiques
MACEK, Emanuel. (1980). Stav a úkoly vědeckých informací v oblasti české literární vědy. Česká Literatura, 28(2), 168-177.; www(JSTOR.org), cit. 21. 6. 2023
S U P P L E M E N T S:
$ycko.raw
Banque d´images
MACEK, Emanuel. (1980). Stav a úkoly vědeckých informací v oblasti české literární vědy. Česká Literatura, 28(2), 168-177.; www(JSTOR.org), cit. 21. 6. 2023
S U P P L E M E N T S:
$ycko.raw
Banque d´images
literárněvědné knihovny
Voir: knihovny literárněvědné literatury
Voir: knihovny literárněvědné
Found in these records
12 Notices trouvées , Recherche a duré 14 ms
Babler, Otto František, 1901-1984
Narozen 26. 1. 1901 v Zenici (Bosna), zemřel 24. 2. 1984 v Olomouci. Úředník, knihovník v Olomouci, romanista, překladatel z mnoha jazyků, bibliofil, pořadatel výborů, též básník, literární historik, kulturní publicista a kreslíř. Pův. jménem Franjo Babler (otec pocházel z německo-slovinské rodiny, matka byla Češka). Vychodil obecnou školu v Prijedoru a v Sarajevu, poté studoval na reálném srbochorvatském gymnáziu v Sarajevu. V r.1915 se jako válečný běženec s matkou dostává do Čech a dokončuje své středoškolské vzdělání na německém reálném gymnáziu v Olomouci, na němž maturoval v roce 1919. R.1928 se oženil a natrvalo přestěhoval do Samotišek pod Svatým Kopečkem u Olomouc. V letech 1935–48 byl knihovníkem Obchodní komory v Olomouci, v letech 1948–1956 knihovníkem Univerzitní knihovny. V letech 1946–56 vedl na obnovené olomoucké univerzitě cvičení ze srbochorvatštiny. Od r.1956 žil jako nezávislý spisovatel. Byl jedním z nejplodnějších českých překladatelů (asi 4 000 překladů). Překládal ze slovinštiny, srbocharvátštiny, bulharštiny, ruštiny, němčiny, angličtiny, francouzštiny a italštiny a z češtiny do němčiny i angličtiny. Centrem jeho pozornosti byla spiritualistická, náboženská a folkloristická tvorba. Vysoko ceněn je také jeho překlad Máchova Máje do němčiny. Neustále se zhoršující oční choroba jej donutila r.1956 odejít do invalidního důchodu (nadobro oslepl v r.1983). Překládat nepřestal ani s přicházející slepotou; ve větší míře se opět začal věnovat bibliofilství. Byl členem Družiny literární a umělecké, Sdružení spisovatelů z Hané, Skupiny moravských knihomilů (tj. olomoucké pobočky Spolku českých bibliofilů; posléze též jmenován čestným členem celorepublikového Spolku českých bibliofilů), překladatelské sekce Československého svazu spisovatelů a olomoucké pobočky Jednoty filosofické. V r.1971 získal v Ljubljani čestné členství ve Svazu slovinských překladatelů. Vydával několik bibliofilských edic, z nichž nejvýznamnější a nejrozsáhlejší nesla název Hlasy. V letech 1926–1927 v ní vyšlo čtyřicet osm svazků. Každý svazek byl pojatý jako tzv. cimélie (tj. nejvzácnější součást historických fondů ve středověku). Byl vytištěn na jemném papíře, často ručně zpracovaném. Téměř každý ilustroval soudobý významný výtvarný umělec, jako např. J. Konůpek, M. Marešová, R. Michalik, A. Schamoni, R. Schaumann, B. Štorm, J. Váchal či Vojmír Vokolek. V bibliofilské úpravě uváděl v Hlasech své překlady Rilkeho, Blakeho, Claudela, Bubera a dalších. Bablerovým životním dílem je překlad Dantovy Božské komedie, kterou přeložil společně s Janem Zahradníčkem. Vedle edice Hlasy založil též další ediční řady: Knihovnu slovanských básníků (překlady slovanských básníků), Svítání (původní české divadelní hry) a Heliotrop (překlady ze světové literatury). Řadí se k tzv. básníkům překladu (vlastní literární dílo takových tvůrců ustoupilo výrazně do pozadí ve prospěch jejich díla překladatelského). Nikdy se nestal příslušníkem žádné literární skupiny ani přívržencem literárního hnutí či směru, vždy zůstával literárním solitérem, což mu umožňovalo kontakt s literárními směry, hnutími či skupinami rozmanitého směřování. Lze ho zařadit do okruhu katolicky orientovaného proudu spisovatelů. Záběr autorova původního literárního díla je – stejně jako jeho díla překladatelského – široký: psal poezii, prózu i drama, včetně pomezních žánrů – aforismů a vzpomínkové literatury (podstatná část Bablerovy poezie zůstává v rukopisech – nejvíce je zastoupena v jeho denících, které si celý život vedl).Babler, Otto FranjoBabler, O. FBauer, Viktor von, rytíř, 1847-1911
Šlechtic, podnikatel. -- Otec: rosický rodák Moritz Bauer (1812-1895), který začal v polovině 19. století podnikat v cukrovarnictví. Záhy se stal majitelem několika cukrovarů a rafinerií v Brně a na jižní Moravě. Později své aktivity rozšířil i na oblast finančnictví a hornictví. Stal se jedním z prvních členů brněnské obchodní a průmyslové komory. V roce 1862 byl v organizačním výboru Průmyslové výstavy v Londýně a o pět let později se účastnil světové výstavy v Paříži a vykonával řadu dalších funkcí. V roce 1870 byl povýšen do rytířského stavu a vykonával funkci poslance zemského výboru na Moravě. -- Viktor (1847-1911) von Bauer vystudoval v Brně a v Lipsku. Převzal otcovy podniky, cukrovary i jeho finančnické aktivity a byl také prezidentem Brněnské železniční společnosti. Na konci 19. století získal statky Spálov a Kunín u Nového Jičína. Se svou ženou Marietou (1856-1911), dcerou rytíře Petra Chlumeckého (1825-1863), měl celkem tři syny. Prostřední Moritz (1882-1945) převzal v roce 1907 po matce jméno rytířů Chlumeckých a používal titulu rytíř z Chlumeckých-Baueru. V jeho rodu byl statek a zámek Spálov až do konce druhé světové války. Jeho potomstvo žije dnes v USA a Kanadě. Jeho bratři, Viktor (1876-1939), dědic Kunína, a Peter (1888-1965), získali v roce 1915 predikát "z Rohrfeldenu". Peter Bauer podnikal v kolumbijské aviatické společnosti. Viktor Bauer byl politologem a zabýval se ve 20. a 30. letech politickou a hlavně demografickou problematikou Střední Evropy. Ve svém stěžejním díle "Střední Evropa - žijící organismus" publikovaném v angličtině, francouzštině, italštině a němčině, se názorově přiblížil idejím hraběte Richarda Coudenhove-Kalergi, i když vycházel z odlišných principů. Řešení viděl ve sjednocené Evropě respektující národnostní a jazykové zvláštnosti jednotlivých regionů a dostatečně silné k tomu, aby odolala hrozícímu nebezpečí komunistického východu. Statek a zámek Kunín byl v majetku rodu až do konce druhé světové války.Bauer, ViktorBauer, Viktor, staršíBiedermann, Gustav Woldemar von, 1817-1903
Narodil se 5. března 1817 v Marienbergu. Studoval práva v Lipsku a Heidelbergu a pracoval v saské státní službě. Od roku 1849 byl zaměstnán v železničním průmyslu jako vládní komisař na ředitelství železniční společnosti Chemnitz-Riesaer, od roku 1851 jako železniční ředitel v Chemnitzi, od r. 1858 v Lipsku. V roce 1869 byl jmenován tajným pokladníkem a náměstkem generálního ředitele Královských saských státních drah. Publikoval poznámky o rozhovorech Goethem a a vydal několik svazků Goetheho díla. V roce 1865 dostal z Filozofické fakulty Univerzity v Lipsku čestný doktorát. Biedermann byl také spoluzakladatelem Goetheovy společnosti a byl jejím dlouholetým členem. Byl také členem drážďanské literární a umělecké společnosti "Vierzehner". Zemřel 6. 2. 1903 v Drážďanech.Biedermann, WoldemarBiedermann, Woldemar, Freiherr vonBiedermann, Gustav W. vonBiedermann, Waldemar vonVon Biedermann, WoldemarFoehrau, OttomarFöhrau, OttomarBugiel, Włodzimierz, 1872-1937
Narozen 1872, zemřel 1937 v Paříži (Francie), pochován v Montmorency u Paříže. Polský lékař, publicista, literární kritik, etnograf a překladatel, jako lékař i učenec působil v Paříži. -- V letech 1890–1893 vystudoval medicínu na univerzitě ve Vídni, v roce 1891 se stal členem tamní Antropologické společnosti. Jako etnograf a literární vědec se specializoval zejména na démonologii a lidovou religiozitu, psal však také o pověstech Poláků v Poznaňsku, pověrách Rusínů, stavění májů, středověké sbírce exempel „Gesta Romanorum“, o pohřebních písních, spisovateli Emilu Zolovi aj. V roce 1901 vydal spis o polském lékaři Josephovi Struthiovi (1510-1568 nebo 1569). Psal také recenze, hodnotil například některé práce českého etnografa a filologa Jiřího Polívky (1858–1933). Překládal do francouzštiny knihy Henryka Sienkiewicze (1846–1916), do téhož jazyka přeložil také knihu „Die wissenschaftliche und philosophische Krise innerhalb des gegenwärtigen Marxismus“ od T. G. Masaryka. Publikoval polsky a francouzsky. – Hlavní dílo: Studya i szkice literackie (Poznaň 1910).Bugiel, VladimirBugiel, VBüchsenschütz, Bernhard, 1828-1922
Německý filolog.Büchsenschütz, Albert BernhardElvert, Christian d', 1803-1896
Narozen 11.4.1803 v Brně, zemřel 28.1.1896. -- JUDr. Moravsko-německý liberální politik a historik. -- Narodil se do rodiny francouzských emigrantů, kteří se roku 1797 usadili v Brně. Jeho bratr Friedrich byl prezidentem Moravského zemského soudu, syn Heinrich byl také významným politikem, členem brněnského zastupitelstva, poslancem zemského sněmu i říšské rady. Po vzniku rakouské republiky se stal poslancem provizorního Národního shromáždění Německého Rakouska. Po absolvování brněnského gymnázia pokračoval ve studiu na filosofickém lyceu, nejprve v Brně a později v Olomouci. Univerzitní studia práv zahájil na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze a dokončil roku 1826 na Vídeňské univerzitě. Kromě toho studoval také ve Štýrském Hradci (právo a historii). Roku 1840 vstoupil do státních služeb jako úředník moravskoslezského gubernia. Politicky aktivní byl již během revolučního roku 1848 (v letech 1848-1849 usedl na Moravský zemský sněm a zároveň byl poslancem celoněmeckého, takzvaného Frankfurtského parlamentu). Na zemský sněm nastoupil po zemských volbách roku 1848 za kurii městskou, obvod Brno (jako komisař krajského soudu). Od roku 1850 zasedal v brněnském zastupitelstvu, v letech 1861-1864 a 1870-1876 zastával funkci starosty Brna. V letech 1871-1878 a 1880-1896 byl opět poslancem Moravského zemského sněmu, který ho v roce 1871 zvolil i poslancem Říšské rady, kde reprezentoval kurii měst, obvod zemské hlavní město Brno. I v prvních přímých volbách do Říšské rady roku 1873 získal mandát poslance za tentýž obvod. Mandát obhájil i ve volbách roku 1879. Rezignace na mandát byla oznámena 5. prosince 1882. Po celý aktivní život byl politicky orientován jako německý liberál (tzv. Ústavní strana). Na Říšské radě se v říjnu 1879 uvádí jako člen staroněmeckého Klubu liberálů (Club der Liberalen). Ve středu jeho vědeckého zájmu byly už od studentských let dějiny Moravy. Zpočátku se věnoval zejména historii Brna, od r.1851 svou odbornou činnost pevně spojil s Moravskoslezskou hospodářskou společností (Mährisch-schlesische Gesellschaft zur Beförderung des Ackerbaues, der Natur- und Landeskunde), pod jejíž hlavičkou ustavil samostatnou historicko-statistickou sekci a stanul na dlouhou dobu v jejím čele. Tento spolek se stal hlavní základnou moravské německé vlastivědy na celá další desetiletí. Byl hlavním přispěvatelem Notizenblattu, které bylo přílohou hlavního časopisu společnosti - Mittheilungen a byl autorem téměř celé třicetisvazkové řady monografických spisů vydávaných touto společností. Jeho zájem pokrýval celé dějiny Moravy a rakouského Slezska v raném novověku, zejm. období 17. století. V rámci svých prací zpřístupnil edičně i značné množství textů z období, které bylo česky psanou historiografií dlouhá desetiletí opomíjeno.D'Elvert, Christian FridrichD'Elvert, ChristianHruška, Jan František, 1865-1937
Český národopisec, spisovatel a středoškolský profesor. Narozen 6. 6. 1865 v Peci pod Čerchovem, zemřel 17. 10. 1937 v Plzni. PhDr. h.c., středoškolský profesor, práce v oboru dialektologie a národopisu, náboženské spisy, beletrista, specializace na oblast Chodska.-- Po obecné škole v Trhanově vystudoval v letech 1878–1886 gymnázium v Domažlicích; poté studoval soukromě bohosloví a od roku 1888 slovanskou a klasickou filologii na filozofické fakultě v Praze. Po studiích pracoval jako středoškolský profesor češtiny a latiny v různých českých městech. Poté, co získal v roce 1899 definitivní profesorské místo na gymnáziu v Plzni, žil zde až do smrti. Věnoval se především chodské dialektologii. Vrcholem jeho díla je Dialektický slovník chodský. Vydal i řadu beletristických publikací, zejména pohádek a příběhů z Chodska.Hanin, A. BMilčetić, Ivan, 1853-1921
Narozen 27. 8. 1853 ve vsi Milčetići (Chorvatsko, ostrov Krk), zemřel 25. 10. 1921 ve Varaždínu (Chorvatsko). Chorvatský literární historik, filolog, dialektolog a etnograf; středoškolský učitel. -- Milčetić získal základní vzdělání na italské obecné škole na ostrově Krk, který byl v té době součástí Rakouského přímoří, tj. jedné z korunních zemí Rakouského císařství. Později studoval na gymnáziu v Rijece v dnešním severním Chorvatsku. Učil chorvatštinu na gymnáziu ve Splitu v Dalmácii a posléze zahájil vysokoškolské studium slavistiky a chorvatské literatury na univerzitě v Záhřebu. V roce 1876 však studium přerušil, neboť byl povolán do armády. Vojenskou službu absolvoval v Praze, tamtéž později dokončil univerzitní studia. Posléze učil na různých středních školách v Chorvatsku. Přestože byl navržen na profesora na záhřebské univerzitě, v souvislosti s negativním postojem úřadů k jeho osobě tento post nikdy nezískal. V roce 1912 byl penzionován. -- Profesně se zabýval zejména analýzou hlaholských rukopisů. Jako jazykovědec studoval spisovnou slovinštinu a některé chorvatské dialekty. Zajímal se také o chorvatské menšiny v Rakousko-Uhersku (mj. na Moravě), zaobíral se chorvatskou a dubrovnickou literaturou apod. Uměl dobře česky, v době svého pražského pobytu se angažoval v chorvatském spolku („hrvatsko društvo“). V českých vědeckých kruzích byl oceňován jako významný chorvatský učenec, znalec hlaholského písemnictví.ZagoracPatera, Adolf, 1836-1912
Narozen 27.7. 1836 v Hudlicích (okres Beroun), zemřel 9.12 1912 v Praze, pohřben na Olšanských hřbitovech tamtéž. Český filolog a literární historik, vydavatel staročeských literárních památek a souborů korespondence. Vystudoval malostranské gymnázium v Praze a poté v letech 1857-1861 slovanskou filologii na filozofické fakultě pražské univerzity. V letech 1861-1904 pracoval v Knihovně Národního muzea v Praze (od roku 1893 jako bibliotékář, tj. ředitel). Podnikl řadu studijních cest po knihovnách a archivech v Čechách, na Moravě, ve Slezsku, Rakousku, Uhrách a Německu. Obhájce pravosti Rukopisů královédvorského a zelenohorského. Mnohé z Paterových edic zůstávají dodnes buď jediným, nebo nejspolehlivějším vydáním staročeských literárních děl.Pavlović, Milivoj, 1891-1974
Narozen 8. 12. 1891 v Niši (Srbsko), zemřel 19. 1. 1974 v Bělehradě (Srbsko). Srbský lingvista a literární historik, slavista; univerzitní profesor. -- Pavlović pocházel z rodiny důstojníka. Navštěvoval základní i střední školy v různých místech otcova působiště. Nakonec vystudoval gynázium v rodné Niši a poté se zapsal na Filozofickou fakultu univerzity v Bělehradě, a to ke studiu srbského jazyka a literatury. V době první světové války přesídlil do Albánie a Černé Hory a nakonec odešel do Francie, kde vyučoval na škole pro uprchlé srbské studenty. Zároveň začal studoval klasické a keltské jazyky v Poitiers. Posléze studoval srovnávací gramatiku, sanskrt a francouzský jazyk na několika školách v Paříži. V roce 1920 tamtéž obhájil práci "Le langage enfantin. Acquisition du serbe et du français par un enfant serbe". -- Milivoj Pavlović se v září 1939 zúčastnil třetí mezinárodního sjezdu slavistů v Bělehradě, Lublani a Záhřebu. V roce 1957 vydal v Novém Sadu Šafaříkovu práci "Serbische Lesekörner, oder historisch-kritische Beleuchtung der serbischen Mundart".Павловић, Миливој