lékařské knihovny
Biography / historiography: Základem knihoven lékařů bývala kanonická díla z řeckého a římského lékařství, především díla Hippokratova, Dioskúridova, Galénova, ale také pozdější práce perského lékaře Aviceny (Ali ibn Siná) nebo španělského arabského polyhistora Averroa (Ahmad ibn Rušd). Z raně novověkých autorů byl oblíben Paracelsus. Doplňovaly je herbáře s přesahem do zoologie a mineralogie, pokud se vztahovala k lékařství v soudobém chápání, z nichž jsou v českých knihovnách krom staršího titulu Hortus sanitatis v různých vydání frekventovány obě české edice Mattioliho Herbáře (Praha, 1562 a 1596) i nákladně ilustrovaný Hortus Eystettensis (Norimberk, 1612). Oblibě se těšily také rukopisné sbírky lékařských receptů nebo jednoduchých návodů na léčbu obvyklých neduhů. Zvláštní pozornost zasluhují chirurgická a ranhojičská díla se zvláštní kategorií věnované vojenskému lékařství zaměřenému na zranění z bitev. S rozvíjející se specializací lékařské vědy s nástupem osvícenství souvisela rovněž proměna obsahové struktury odborné literatury v lékařských knihovnách. V mladších fondech lze nalézt stopy z počátků homeopatie.
Lékařská literatura v podobě herbářů, domácích lékařských příruček, návodů, jak čelit morové nákaze atp. představovala běžnou složku laických knihoven.
S U P P L E M E N T S:
S U P P L E M E N T S: