archiváři
P Ř Í L O H Y:
Nalezeno v těchto záznamech
4 nalezené záznamy , hledání trvalo 11 ms
Cerroni, Jan Petr, 1753-1826
Narozen roku 1753 v Uherském Hradišti, zemřel roku 1826 v Brně. Sběratel literárních památek, státní úředník, podporoval rozšiřování češtiny, účastnil se sekularizace moravských klášterů. Rodina Cerroniů pocházela z lombardského Bergama, které bylo součástí Benátské republiky. V habsburské monarchii se Cerroniho otec Petr Josef usadil ve čtyřicátých letech 18. st. Cerroniho kmotrem byl lékař Jan Hanzely, otec profesora a knižního sběratele Karla Josefa Hanzelyho. J. P. Cerroni roku 1768 absolvoval jezuitské gymnasium v Uherském Hradišti a univerzitní studia zakončil v Olomouci, kde již roku 1771 obdržel titul magistra svobodných umění a věd. Díky posunutí věkové hranice pro vstup do řeholního řádu, Cerroni absolvoval další studia teologie a francouzštiny. Následně do roku 1773 studoval ve Vídni práva u profesorů Martiniho, Hapky a Rieggera. Po absolvování studií postupoval Cerroni v kariérní dráze státního úředníka. Začínal jako praktikant nejvyššího soudu, přes druhého sekretáře moravského kamerálního a hospodářského vrchního ředitelství, akuráta dvorní komise pro abolici robot na Moravě, později byl sekretářem této komise. Roku 1789 se stal sekretářem moravskoslezského gubernia, v této hodnosti vydržel Cerroni až do smrti. Cerronimu byla svěřena i funkce cenzora pro Moravu, díky čemuž měl velmi dobrý přehled o vydávaných a dovážených knihách. Mezi Cerroniho pravomoci patřila správa zrušených moravských a slezských klášterních knihoven. Cerroniho synovcem byl geograf a vlastivědný spisovatel Jan Jakub Jindřich Cikán (též jako Czikann), který nám zanechal strýcův životopis, dnes uloženém v Moravském zemském archivu v Brně (MZA, sign: G 13, č. 7). Cerroni je autorem dvou děl, která byla vydána až posmrtně. V prvním německy psaném rukopisu z roku 1807 "Skizze einer Geschichte der bildenden Künste in Mähren" stručně probírá umění na Moravě, věnuje se atribuci uměleckých děl a pokouší se o stylovou charakteristiku. Spis je dnes deponován v Cerroniho sbírce Moravského zemského archivu (MZA, sign: fond G 12 Cerroniho sbírka, Cerr. I, č. 32–34). Druhá práce "Lexicon scriptorum Regni Bohemiae" byla vydána knižně až po roce 2000. Cerroni na ní pracoval mezi léty 1792-1825. V abecedním pořádku jsou zde probírání jednotlivý spisovatelé.Ganka, Václav, 1791-1861
Básník, editor, překladatel, filolog, literární historik, povoláním knihovník a kustod muzejních sbírek; vysokoškolský pedagog. -- Narozen 10.6. 1791 v Hořiněvsi na Královéhradecku, zemřel 12.1. 1861 v Praze, pohřben na Vyšehradském hřbitově tamtéž. Pocházel z dobře situované rodiny. Od rakouských Slovanů, procházejících jeho rodištěm, se Hanka učil slovanským jazykům (později všechny aktivně ovládal). Studoval gymnázium v Hradci Králové, filozofii v Praze a práva tamtéž a ve Vídni. V Praze se dostal do společnosti mladých vlastenců a byl žákem J. Dobrovského. Od r. 1821 až do své smrti byl správcem knihovny Muzea království Českého, později zde působil také jako archivář, kustod numismatické sbírky a sbírek historických. Vyučoval v Lužickém semináři v Praze a od r. 1848 do konce života přednášel na pražské univerzitě, nejprve staroslověnštinu, pak také ruskou, polskou a českou literaturu a jazyk (profesorem se však nikdy nestal). V r. 1848 se podílel na přípravách Slovanského sjezdu v Praze, angažoval se také v Lípě slovanské. Proslul jako propagátor slovanské vzájemnosti (korespondence, výměna knih, publikační činnost apod.), jako slavjanofil a údajný objevitel Rukopisu královédvorského (r. 1817). Byl členem řady vědeckých institucí.a nositelem mnoha vědeckých uznání, řádů a titulů, zvláště z oficiálních kruhů carského Ruska. Básnické počátky Václava Hanky vycházejí z puchmajerovské poetiky a mají široký žánrový rozsah (anakreontika, idylika, sentimentální selanky, popisné básně, didaktické a příležitostné skladby, bajky, epigramy, satiry, humoristické básně apod.). Patřil mezi první, kteří pro novodobou českou poezii vyhledávali oporu v lidových písních, soustředil se při tom zejména na milostnou lyriku. Jeho písňové skladby byly často zhudebňovány, některé zlidověly (např. Moravo, Moravo). Byl významným překladatelem slovanské poezie a prózy (Vuk Karadžić, Adam Mickiewicz, Slovo o pluku Igorově aj.), překládal i z němčiny (Salomon Gessner). Jako filolog (bohemista a slavista) Hanka vycházel z názorů Josefa Dobrovského, po jehož smrti znovu vydal se svými doplňky a úpravami několik jeho knižních prací (např. Mluvnice čili soustava českého jazyka). – Záslužná je též jeho editorská činnost: od r. 1817 vydával sbírku Starobylá skládanie, obsahující staročeské básnické skladby ze 14. a 15. století, vydal např. Dalimilovu kroniku a Čtenie Nikodemovo, dílo. M. Jana Husa aj. Je spojován s podvrhy staročeských památek, Rukopisu královédvorského a Rukopisu zelenohorského (RKZ), které měly dokumentovat vyspělost původní slovanské a české kultury. Jako knihovník Národního muzea se zasloužil o vybudování slovanského oddělení knihovny (jeho zásluhou má dnes Knihovna Národního muzea nejrozsáhlejší sbírku slovanské literatury u nás). Hlavním zdrojem slovanské literatury byly H. osobní styky a výměna knih. Nejméně záslužná stránka H. činnosti v Muzeu má souvislost s jeho falzifikátorskou činností. Jeho slavná falza, která sám i prostřednictvím jiných uložil do muzejních sbírek, vytvořila s jeho pozdějším glosováním a vpisováním do vzácných knih komplex muzejních podvrhů, který výrazně ovlivnil vývoj české vědy a zasáhl do národního života.Hanka, Václav, 1791-1861
Básník, editor, překladatel, filolog, literární historik, povoláním knihovník a kustod muzejních sbírek; vysokoškolský pedagog. -- Narozen 10.6. 1791 v Hořiněvsi na Královéhradecku, zemřel 12.1. 1861 v Praze, pohřben na Vyšehradském hřbitově tamtéž. Pocházel z dobře situované rodiny. Od rakouských Slovanů, procházejících jeho rodištěm, se Hanka učil slovanským jazykům (později všechny aktivně ovládal). Studoval gymnázium v Hradci Králové, filozofii v Praze a práva tamtéž a ve Vídni. V Praze se dostal do společnosti mladých vlastenců a byl žákem J. Dobrovského. Od r. 1821 až do své smrti byl správcem knihovny Muzea království Českého, později zde působil také jako archivář, kustod numismatické sbírky a sbírek historických. Vyučoval v Lužickém semináři v Praze a od r. 1848 do konce života přednášel na pražské univerzitě, nejprve staroslověnštinu, pak také ruskou, polskou a českou literaturu a jazyk (profesorem se však nikdy nestal). V r. 1848 se podílel na přípravách Slovanského sjezdu v Praze, angažoval se také v Lípě slovanské. Proslul jako propagátor slovanské vzájemnosti (korespondence, výměna knih, publikační činnost apod.), jako slavjanofil a údajný objevitel Rukopisu královédvorského (r. 1817). Byl členem řady vědeckých institucí.a nositelem mnoha vědeckých uznání, řádů a titulů, zvláště z oficiálních kruhů carského Ruska. Básnické počátky Václava Hanky vycházejí z puchmajerovské poetiky a mají široký žánrový rozsah (anakreontika, idylika, sentimentální selanky, popisné básně, didaktické a příležitostné skladby, bajky, epigramy, satiry, humoristické básně apod.). Patřil mezi první, kteří pro novodobou českou poezii vyhledávali oporu v lidových písních, soustředil se při tom zejména na milostnou lyriku. Jeho písňové skladby byly často zhudebňovány, některé zlidověly (např. Moravo, Moravo). Byl významným překladatelem slovanské poezie a prózy (Vuk Karadžić, Adam Mickiewicz, Slovo o pluku Igorově aj.), překládal i z němčiny (Salomon Gessner). Jako filolog (bohemista a slavista) Hanka vycházel z názorů Josefa Dobrovského, po jehož smrti znovu vydal se svými doplňky a úpravami několik jeho knižních prací (např. Mluvnice čili soustava českého jazyka). – Záslužná je též jeho editorská činnost: od r. 1817 vydával sbírku Starobylá skládanie, obsahující staročeské básnické skladby ze 14. a 15. století, vydal např. Dalimilovu kroniku a Čtenie Nikodemovo, dílo. M. Jana Husa aj. Je spojován s podvrhy staročeských památek, Rukopisu královédvorského a Rukopisu zelenohorského (RKZ), které měly dokumentovat vyspělost původní slovanské a české kultury. Jako knihovník Národního muzea se zasloužil o vybudování slovanského oddělení knihovny (jeho zásluhou má dnes Knihovna Národního muzea nejrozsáhlejší sbírku slovanské literatury u nás). Hlavním zdrojem slovanské literatury byly H. osobní styky a výměna knih. Nejméně záslužná stránka H. činnosti v Muzeu má souvislost s jeho falzifikátorskou činností. Jeho slavná falza, která sám i prostřednictvím jiných uložil do muzejních sbírek, vytvořila s jeho pozdějším glosováním a vpisováním do vzácných knih komplex muzejních podvrhů, který výrazně ovlivnil vývoj české vědy a zasáhl do národního života.Klauser, Jan Josef, 1705-1771
Narozen 20.3.1705 v Praze, zemřel 31.7.1771 tamtéž. C.k. guberniální archivář, člen a předseda tiskařského bratrstva v Praze. Faktor arcibiskupské tiskárny kol. r.1761. Dvorní tiskař v letech 1762-1771 (lit. uvádí 1761-1771) v Praze na Starém Městě (po jeho smrti vedla firmu manželka Žofie Johanna Klauserová (1771-1780). Sběratel českých tisků.