editoři
S U P P L E M E N T S:
editoři
See: odpovědní redaktoři
See: redaktoři odpovědní
Found in these records
2 found records , search took 16 ms
Ganka, Václav, 1791-1861
Básník, editor, překladatel, filolog, literární historik, povoláním knihovník a kustod muzejních sbírek; vysokoškolský pedagog. -- Narozen 10.6. 1791 v Hořiněvsi na Královéhradecku, zemřel 12.1. 1861 v Praze, pohřben na Vyšehradském hřbitově tamtéž. Pocházel z dobře situované rodiny. Od rakouských Slovanů, procházejících jeho rodištěm, se Hanka učil slovanským jazykům (později všechny aktivně ovládal). Studoval gymnázium v Hradci Králové, filozofii v Praze a práva tamtéž a ve Vídni. V Praze se dostal do společnosti mladých vlastenců a byl žákem J. Dobrovského. Od r. 1821 až do své smrti byl správcem knihovny Muzea království Českého, později zde působil také jako archivář, kustod numismatické sbírky a sbírek historických. Vyučoval v Lužickém semináři v Praze a od r. 1848 do konce života přednášel na pražské univerzitě, nejprve staroslověnštinu, pak také ruskou, polskou a českou literaturu a jazyk (profesorem se však nikdy nestal). V r. 1848 se podílel na přípravách Slovanského sjezdu v Praze, angažoval se také v Lípě slovanské. Proslul jako propagátor slovanské vzájemnosti (korespondence, výměna knih, publikační činnost apod.), jako slavjanofil a údajný objevitel Rukopisu královédvorského (r. 1817). Byl členem řady vědeckých institucí.a nositelem mnoha vědeckých uznání, řádů a titulů, zvláště z oficiálních kruhů carského Ruska. Básnické počátky Václava Hanky vycházejí z puchmajerovské poetiky a mají široký žánrový rozsah (anakreontika, idylika, sentimentální selanky, popisné básně, didaktické a příležitostné skladby, bajky, epigramy, satiry, humoristické básně apod.). Patřil mezi první, kteří pro novodobou českou poezii vyhledávali oporu v lidových písních, soustředil se při tom zejména na milostnou lyriku. Jeho písňové skladby byly často zhudebňovány, některé zlidověly (např. Moravo, Moravo). Byl významným překladatelem slovanské poezie a prózy (Vuk Karadžić, Adam Mickiewicz, Slovo o pluku Igorově aj.), překládal i z němčiny (Salomon Gessner). Jako filolog (bohemista a slavista) Hanka vycházel z názorů Josefa Dobrovského, po jehož smrti znovu vydal se svými doplňky a úpravami několik jeho knižních prací (např. Mluvnice čili soustava českého jazyka). – Záslužná je též jeho editorská činnost: od r. 1817 vydával sbírku Starobylá skládanie, obsahující staročeské básnické skladby ze 14. a 15. století, vydal např. Dalimilovu kroniku a Čtenie Nikodemovo, dílo. M. Jana Husa aj. Je spojován s podvrhy staročeských památek, Rukopisu královédvorského a Rukopisu zelenohorského (RKZ), které měly dokumentovat vyspělost původní slovanské a české kultury. Jako knihovník Národního muzea se zasloužil o vybudování slovanského oddělení knihovny (jeho zásluhou má dnes Knihovna Národního muzea nejrozsáhlejší sbírku slovanské literatury u nás). Hlavním zdrojem slovanské literatury byly H. osobní styky a výměna knih. Nejméně záslužná stránka H. činnosti v Muzeu má souvislost s jeho falzifikátorskou činností. Jeho slavná falza, která sám i prostřednictvím jiných uložil do muzejních sbírek, vytvořila s jeho pozdějším glosováním a vpisováním do vzácných knih komplex muzejních podvrhů, který výrazně ovlivnil vývoj české vědy a zasáhl do národního života.Hanka, Václav, 1791-1861
Básník, editor, překladatel, filolog, literární historik, povoláním knihovník a kustod muzejních sbírek; vysokoškolský pedagog. -- Narozen 10.6. 1791 v Hořiněvsi na Královéhradecku, zemřel 12.1. 1861 v Praze, pohřben na Vyšehradském hřbitově tamtéž. Pocházel z dobře situované rodiny. Od rakouských Slovanů, procházejících jeho rodištěm, se Hanka učil slovanským jazykům (později všechny aktivně ovládal). Studoval gymnázium v Hradci Králové, filozofii v Praze a práva tamtéž a ve Vídni. V Praze se dostal do společnosti mladých vlastenců a byl žákem J. Dobrovského. Od r. 1821 až do své smrti byl správcem knihovny Muzea království Českého, později zde působil také jako archivář, kustod numismatické sbírky a sbírek historických. Vyučoval v Lužickém semináři v Praze a od r. 1848 do konce života přednášel na pražské univerzitě, nejprve staroslověnštinu, pak také ruskou, polskou a českou literaturu a jazyk (profesorem se však nikdy nestal). V r. 1848 se podílel na přípravách Slovanského sjezdu v Praze, angažoval se také v Lípě slovanské. Proslul jako propagátor slovanské vzájemnosti (korespondence, výměna knih, publikační činnost apod.), jako slavjanofil a údajný objevitel Rukopisu královédvorského (r. 1817). Byl členem řady vědeckých institucí.a nositelem mnoha vědeckých uznání, řádů a titulů, zvláště z oficiálních kruhů carského Ruska. Básnické počátky Václava Hanky vycházejí z puchmajerovské poetiky a mají široký žánrový rozsah (anakreontika, idylika, sentimentální selanky, popisné básně, didaktické a příležitostné skladby, bajky, epigramy, satiry, humoristické básně apod.). Patřil mezi první, kteří pro novodobou českou poezii vyhledávali oporu v lidových písních, soustředil se při tom zejména na milostnou lyriku. Jeho písňové skladby byly často zhudebňovány, některé zlidověly (např. Moravo, Moravo). Byl významným překladatelem slovanské poezie a prózy (Vuk Karadžić, Adam Mickiewicz, Slovo o pluku Igorově aj.), překládal i z němčiny (Salomon Gessner). Jako filolog (bohemista a slavista) Hanka vycházel z názorů Josefa Dobrovského, po jehož smrti znovu vydal se svými doplňky a úpravami několik jeho knižních prací (např. Mluvnice čili soustava českého jazyka). – Záslužná je též jeho editorská činnost: od r. 1817 vydával sbírku Starobylá skládanie, obsahující staročeské básnické skladby ze 14. a 15. století, vydal např. Dalimilovu kroniku a Čtenie Nikodemovo, dílo. M. Jana Husa aj. Je spojován s podvrhy staročeských památek, Rukopisu královédvorského a Rukopisu zelenohorského (RKZ), které měly dokumentovat vyspělost původní slovanské a české kultury. Jako knihovník Národního muzea se zasloužil o vybudování slovanského oddělení knihovny (jeho zásluhou má dnes Knihovna Národního muzea nejrozsáhlejší sbírku slovanské literatury u nás). Hlavním zdrojem slovanské literatury byly H. osobní styky a výměna knih. Nejméně záslužná stránka H. činnosti v Muzeu má souvislost s jeho falzifikátorskou činností. Jeho slavná falza, která sám i prostřednictvím jiných uložil do muzejních sbírek, vytvořila s jeho pozdějším glosováním a vpisováním do vzácných knih komplex muzejních podvrhů, který výrazně ovlivnil vývoj české vědy a zasáhl do národního života.